Aby bylo jasno, tenhle text jsem nenapsal proto, abych sám sebe omilostnil nebo poukázal na hloupost někoho jiného. Berte ho jen jako varování před nepříjemnostmi, které se zřejmě mohou stát každému jen trochu roztržitému člověku, jakým jsem já.
Zatímco rodina kroužila s nákupním košíkem ve venkovní zahradě a synek se kochal už vystaveným vánočním stromkem, já se zapomněl v oddělení železářství a hledal tam ty správné šroubky, kterými připevním kliku ke garážovým vratům. Koupil jsem ji v OBI minule a na šroubky zapomněl. Vybíral jsem dlouho, ještě ke každému šroubku dvě podložky a matičku... A už mi zvoní mobil. Manželka mě z druhé strany obchodního centra nahání s prosbou o pomoc s rychle se plnícím košíkem.
U pokladny jsem se prohnul, dva tisíce z peněženky zmizely, ani jsem nemrkl. Vše přendaváme do igelitek a chystáme se vyrazit k autu, když v tu chvíli přistupuje pracovník ochranky, tasí jakýsi průkaz. Pane, pojďte se mnou, ať tu neděláme ostudu. Říká mi varovně a odvádí mě kamsi, zatímco žena se synkem zůstávají i s nákupem u pokladen.
Asi omyl, říkám hlídači.
Přestaňte hrát divadlo a vyndejte to, co jste ukradl. Zpražil mě s přísností šerifa, jakmile jsme dorazili do podivné místnosti evidentně určené pro podobná "jednání". Nebo vás mám šacovat? Polilo mě horko, sahám do kapsy a nahmatávám čtyři šroubky.
Krve by se ve mě nedořezal, studem se propadám pod zem. To je nedorozumění, mám tam venku košík s nákupem za tisíce. Tohle jsem zapomněl v kapse.
Nezájem, to nám tvrdí každý. Odbývá ochranka veškerou mojí snahu o obhajobu a hned nabízí způsoby řešení. Buď zaplatíte na pokladně tisíc korun za porušení nákupního řádu. Nebo zavoláme policii. Ta vám dá stejnou pokutu nebo vše půjde k přestupkovému řízení, tam můžete dostat až deset tisíc, maluje mi černou barvou všechny možné scénáře.
Trvám na povolání policie. Čekáme na ní dlouho. Mezi tím přichází druhý a pak i další kolega hlídače. "Bída, dneska první, včera taky jenom jeden," vyslechnu, co si říkají a pochopím, že tady je veškerá snaha o obhajobu a logické argumenty marná. Pánové jsou podle všeho honorováni od kusu. Co chycený zloděj, to odměna. Nemíní mezi nimi rozlišovat.
Těm nevysvětlím, že já nejsem zloděj, jen zapomnětlivec. Nemá smysl hledat kvůli nim v peněžence další a další paragony ke zboží, které jsem v OBI v poslední době koupil a vždy za ně poctivě zaplatil. Nemá smysl vysvětlovat, že kdybych tu chtěl něco ukrást, asi to nebudou čtyři šroubky za pár korun, když si vezu nákupní košík s řadou jiných dražších věcí. A hlavně, že na cestu za lupem si asi nebudu brát s sebou čtyřletého syna.
Naštěstí konečně dorazili strážníci. Vyslechli mě, zhlédli záznam mé "krádeže" a ověřili, že mám čistý rejstřík trestů. Ochrance vyplnili papír, že si mě "převzali k vyřešení" a vyřkli nade mnou ortel. Sto korun pokuta. Ne za krádež, za nedbalost. Platím na místě. Beru šroubky, jdu za ně k pokladně zaplatit. I s pokutou strážníkům to mám celkem za 144 korun. Mimochodem podložky mi zapomněli naúčtovat, takže osm korun jsem OBI vlastně stejně ukradl. Ale s dovolením si je nechám jako odškodné za ty téměř dvě proklatě dlouhé hodiny.
Happyend? Možná ano. Klika na vratech už je přidělaná. Ale bojím se, že kdykoliv za ní vezmu, do smrti se mi vybaví pokaždé to samé.